Červen 2015

Mezi řádky aneb červnové akce v knihovně 

Myšlenka na využití uměleckého potenciálu místních obyvatel pro prostory klecanské  knihovny se zrodila začátkem tohoto roku. Nějakou dobu hledala svou formu a obsah a samozřejmě vhodné adresáty, kterým by se dala tlumočit, a kteří by ji beze zbytku sdíleli. Nakonec to nebylo nijak složité, a jakmile manželé Šoltysovi  - mimochodem vášniví čtenáři – vzali věc za svou, daly se do pohybu události, které vyvrcholily ve středu 17. 6. 2015 v 17 hod. V tento den a tuto hodinu se konala v knihovně vernisáž prací, které pod jejich vedením vytvořili malí umělci v jejich Ateliéru https://www.ateliersoltysovi.cz. Vystavené práce spojuje téma „čtenářství“ a v Klecanech byste pro ně vhodnější místo zkrátka nenašli. Díla můžete obdivovat už cestou po schodišti, další jsou pak přímo v prostorách knihovny.

Vernisáž zahájil průvodním slovem Dušan Šoltys, který nostalgicky zavzpomínal na knihovnu svého dětství a objevné zjištění, že v knihovně se dá i vystavovat. Obloukem se dostal do současnosti, ve které je on sám účasten procesu vzniku uměleckých děl pro knihovní prostory. Dana Šoltysová přečetla povídku „Hádka“ Báry Mikovcové, žákyně 3. třídy ZŠ Zdiby, která v literární soutěži, v rámci kampaně Rosteme s knihou, získala ve své kategorii krásné 2. místo. S laskavým dovolením autorky text uveřejňujeme. Tím bylo oficialitám učiněno zadost a výstava byla zahájena. 

Zatímco se dospělí pečlivě věnovali každému vystavenému dílu, přítomné děti se s pečlivostí přinejmenším srovnatelnou věnovaly připravenému občerstvení a díla si prohlížely jen tak po očku. Knihovna se na pár chvil stala místem setkání známých i dosud neznámých, ožila příjemným zvukem smíchu i rozhovorů, z nichž některé byly tematicky čtenářské a jiné zkrátka jen lidsky milé. Pokud jste se vernisáže nestihli zúčastnit, přijďte se podívat v otevírací době knihovny na díla, která odlišují tu naši od jakékoli jiné. 

A teď slibovaná povídka:

HÁDKA (Barbora Mikovcová, 3. třída ZŠ Zdiby)

V tom tichém místě, tichém jako myška, v knihkupectví po zavírací době prohlásila jedna

kniha: “Víte co? Já jsem z vás nejlepší, jsem pořádná vazba.” Mezi knihami vypuklo

rozhořčení. Je tu mezi námi kniha, která se vytahuje, že je lepší! Encyklopedie to nevydržela

a vykřikla: “Mít dobrou vazbu, to je nic. Já jsem ze všech nejchytřejší a to je teprve něco!”

Uprostřed police pohádková kniha přemýšlela jak začít, pak se zhluboka nadechla a začala:

“Já mám v sobě plno kouzel a největší fantazii. Heč!” Pro návod na benzinovou sekačku už to

bylo trochu moc, pro člověka je nejdůležitější přece trávník. Dalo mu to práce všechny

překřičet, a když to křičel po několikáté, povedlo se mu to. Další kniha se přidala, že má

nejhezčí obal. Jedna komiksová kniha ječela, až ostatní málem ohluchly: “Já mám v sobě

nejvíce obrázků!” Proti tomu se ohradilo skládací leporelo s čísly od jedné do deseti, že ono

taky. “A já…”ozvalo se v koutě police. Všechny knihy se podívaly tím směrem. Ale nic tam

nebylo. Tu horor naznačil, že je to duch. Informace: “Podívej se tam! Pošli to dál.” šla tichou

poštou až k nebohému leporelu. Leporelo se třáslo hrůzou, zavřelo oči a vidět nechtělo nic.

“Tak už dělej!” šeptali ostatní. “Třeba ten duch není zlej.” konejšil ho komiks. “Ale duchové

bývají zlí.” zavaroval horor a pyšnil se nad svou chytrostí. A encyklopedie? Ta začala na něj

žárlit. “To vím také!” A zase se ozvalo v rohu police: “A já?” Tentokrát se knihy podívaly

trochu lépe. Úplně v rohu stojí malý sešitek deníček.

Velká kniha s vazbou se zasmála a

promluvila: “Ty? Taková malá knížka? Nemáš ani žádnou vazbu.” “A jsi hloupý.” přidala se

encyklopedie, “a nejsi hezký!” “Máš vůbec nějakou fantazii? Chlapče, já jsem tu nejlepší,”

povídala pohádková kniha. A to neměla říkat. V tu chvíli se rozkřičely všechny knihy. Křičely a

křičely, až návod na sekačku skočil na knihu s velkou vazbou, strkaly do dalších knih, začala

rvačka. A co deníček? Ten si potají myslel, kdy už bude otvírací doba. Nevěděl, že ještě ani

nebyla půlnoc. Knihy se praly a praly a vůbec jim nepřišlo, že si můžou ublížit. Byla to knižní

válka. Jak válčily, bojovaly, praly se a rvaly, police to nevydržela, překotila se a vysypala

všechny knihy ven. Praly se dál, velká kniha se rozpadla, ale nikdo si toho nevšiml. Deníček

ležel ve středu hromady, marně volal, marně naříkal…

Knihy ráno ležely rozházené po zemi a pan knihkupec si říkal: “Ta police se už moc kývala.

Musím ji podepřít.” Vzal kusy knihy s velkou vazbou a polici podepřel. Kniha, která hádku

začala, tak skončila. Tu si všiml: “Á, tady je ten můj zatoulaný deníček,” vzal ho, pomalu

prolistoval a strčil šťastně do náprsní kapsy. A knihy rovnal zpátky do police.

A co dalšího se v červnu dělo v knihovně?

Předpověď počasí na sobotu 27. 6. 2015, kdy se mělo konat literární putování s pejskem a kočičkou po Klecanech, byla jedním slovem mizerná. Nejužší realizační tým se však nehodlal smířit s tím, že by jeho práce měla přijít na zmar a svým odhodláním držel dešťové kapky vysoko v nebesích až do 11:26, kdy už byli první účastníci v cíli a hrdě odcházeli s drobným dárkem a medailí na krku domů. Na téměř hodinovou pouť s úkoly inspirovanými příběhy pejska a kočičky se postupně vydalo 42 účastníků. Akce byla od začátku koncipovaná pro „rodinné jednotky“ a podmínkou splnění úkolů na každém ze sedmi stanovišť byla spolupráce dospělých a dětí. Zdobila se noční košilka, vařil se dort, házením šišek od břicha se trestal pes, který ho sežral, věšeli se plyšáci, zašívala kaťata, hledaly hračky. To vše za laskavého dozoru dobrovolníků, kteří byli účastníkům nápomocni, jak to jen bylo třeba.

Na tomto místě je čas poděkovat. Komu? Vám, kteří jste přišli. Nadšení dětí, když v cíli odevzdávaly kartičku se sedmi razítky a vyprávěly, na kterém stanovišti se jim líbilo nejvíc, bylo tou největší odměnou. Samozřejmě si vážíme i slov uznání ze strany dospělých. Druhé díky patří vám všem, kteří jste věnovali téhle akci s nejistým výsledkem svůj volný čas. Nemyslím, že je smyslem těchto zpráv o dění v knihovně zveřejňovat seznam jmen všech pomocníků, tak jen takto obecně neb konkrétní tisíceré díky už byly tlumočeny. Díky zcela speciální patří klecanským skautům. Ti totiž obětavě a na poslední chvíli zaskočili jako vedoucí stanovišť, když 2 dobrovolnice z rodinných důvodů z týmu vypadly. Je příjemným zjištěním, že se v dnešní době najdou lidé, pro něž je podíl na veřejné akci hodnotou a berou za osobní radost být její součástí. Poslední dík, nikoli svým významem, patří městu Klecany za finanční podporu celé akce.

Věřte, nebo ne, už teď přemýšlíme, jakou knížkou se necháme inspirovat příště. Pokud byste měli zajímavý tip, sdílejte ho s námi. Předem děkujeme.  

V neděli 28. června jsme se spolu s několika odvážnými účastnicemi vydaly na dobrodružnou cestu ke zřícenině hradu Okoř. Ačkoli jsme už ze známé trampské písničky věděly, že na Okoři mají pobývat strašidla, nechtělo se nám tomu moc věřit, a proto jsme musely zjistit, jak to tedy vlastně doopravdy je.

Vyrazily jsme už v půl deváté klecanským přívozem, který nás bezpečně dopravil na druhý břeh Vltavy, do Roztok. Odtud jsme se vydaly po modré turistické značce. Po cestě jsme hrály hru na ano a ne. Rozdaly jsme si deset kartiček a celou cestu nikdo z nás nesměl říct slovíčka „ano“ nebo „ne“. Pokud se tak stalo, musely jsme odevzdat vždy jednu kartičku tomu, kdo nás na prohřešek upozornil. Vyhrát měla turistka, která v cíli napočítá nejvíce kartiček.

Celou cestu nám počasí přálo. Sluníčko se schovávalo za mraky jen výjimečně. První zastávku jsme udělaly na konci Tichého údolí u rybníka. Musely jsme ale být potichu – místní rybáři se zde totiž snažili ulovit svůj nedělní oběd. Po krátkém posilnění se nám pak šlo mnohem lépe. Povídaly jsme si o škole, blížícím se vysvědčení a hlavně o prázdninách, na které jsme se všechny těšily ze všeho nejvíc. Oběd jsme spořádaly na louce už jen několik kilometrů od Okoře.

V cíli jsme byly okolo druhé hodiny. Před prohlídkou jsme měly ještě dost času, a tak jsme si vychutnaly zaslouženou odměnu v místní cukrárně. Knihovnice Bára nám k tomu přečetla kapitolu z knížky o Kubulovi a Kubovi Kubikulovi a rozdala všem magnetky na památku. Ve tři hodiny už se ale otevřely brány zříceniny, a tak jsme se spolu se slečnou průvodkyní vydaly starodávný hrad prozkoumat.

Hned na začátku ale čekalo překvapení: přivítal nás starý mág se svým lexikonem strašidel. Když na něj třikrát poklepal, zjevila se nám postupně všechna strašidla, která na Okoři bydlí: trpaslík zahradní, baba Jaga perníková, Saxana, hejkal, vodník a nakonec nechyběla ani bílá paní. Všechny bytosti nás překvapily hlavně tím, že uměly krásně zpívat a tančit. Zpočátku jsme se jich trochu bály. Když jsme ale při společném focení zjistily, že straší hlavně zlobivé děti, obavy byly ty tam a mohly jsme tedy v klidu dokončit hradní prohlídku.

Poté už nás čekala jen cesta domů. Krátce jsme se ještě osvěžily v místním potůčku, projely se na kolotoči a pak už nás autobus odvezl zpátky do Roztok, odkud jsme se zase přeplavily přívozem na druhou stranu řeky.

Ačkoli byla účast kvůli zákeřnému viru, který po Klecanech řádí, poměrně nízká, výlet jsme si všechny moc užily a už se moc těšíme, až se zase brzy za nějakými strašidýlky vypravíme!